​Knížky jsou mým obrovským koníčkem, který vyplňuje veškerý můj volný čas. Čtu všude, kde se dá a jelikož nejsem řidič a využívám MHD, tak spousty knih přečtu právě na cestách. Sice neznám okolní krajinu a spolucestující, ale to nevadí. Hlavní je, když mám čas na čtení.

Knihomol jsem nejspíš po dědovi, který četl moc rád a v ložnici měl veliké množství knih, které byly pro mě a mou sestru přísně zakázané. Byly jsme malé a děda měl o knihy strach. Jak já ho chápu. Každopádně jsem byla nezbednice a když děda odešel na noční, tajně jsem se vkradla do ložnice a ocitla se v ráji. Dodnes mám nejsilnější vzpomínky na knihu Zaříkávač koní. Bylo mi asi devět, když jsem ji četla a moc jsem u ní brečela. Děda na mé tajné sedánky u jeho knihovny nikdy nepřišel. A nebo dělal, že o tom neví, kdo ví. 

V současné době si knihy téměř nekupuji. Dobře, přiznávám bez mučení že jednu, dvě měsíčně ano. Ale jelikož mi byla nabídnuta spolupráce s několika nakladatelstvími, tak knihy dostávám a poctivě na ně píšu recenze. 

A moje představy o budoucnosti? Práce v knižním světě. Knihovna, menší knihkupectví nebo nějaká redakce. Zatím mám pár článků v Kulturním kalendáři našeho městečka. A i to se, přece počítá.